Dekrety prezidenta republiky z let 1940-1945

1. Dekrety obecně

Dekrety prezidenta republiky jsou normy, které byly vydány v Londýně v době, kdy bylo Československo okupováno nacistickým Německem, a na území Československa bezprostředně po okupaci, než se mohlo řádně sejít Prozatímní národní shromáždění a byl obnoven parlamentní pořádek (21. července 1940 - 28. října 1945). Prezident je mohl vydávat po slyšení ve Státní radě (orgán, který zahrnoval exilové činitele všech politických směrů) a na návrh vlády. Musely být dodatečně ratihabovány parlamentem (to se stalo 28. března 1946). Dekrety upravovaly celou řadu otázek (od aktuálních otázek činnosti zahraničního odboje, vedení války po boku spojenců s Německem, státní rozpočet až k poválečné rekonstrukci státu - viz dekret 1/1945 Sb). Podobně samozřejmě postupovaly i jiné exilové vlády v době, kdy byla zákonodárná i výkonná moc v době okupace státu v nouzi (včetně Nizozemska atd.).

Neinformované a paušalizující výroky o prezidentských dekretech a prezidentu Edvardu Benešovi mohou vyvolávat emocionální reakce. Dekrety jako celek jsou totiž vyjádřením kontinuity demokratického československého právního řádu i po dobu okupace, jsou protikladem opatření nacistických německých úřadů. Státní zřízení v Londýně bylo totiž tradičně terčem nenávistných útoků nacistických okupantů. Okupační propaganda přitom jedním dechem hovořila o "nové Evropě" a o "novém evropském řádu" jako o alternativě plánů spojenců na budoucí uspořádání kontinentu. Není třeba komentovat, jaké asociace mohou útoky proti dekretům spojeným s odporem proti nacismu a s kontinuitou českého právního řádu nevědomky (kvůli neznalosti souvislostí) vyvolávat.

Normy týkající se Německa a Němců

a) Transfer obyvatelstva

Neexistuje žádná československá (česká) právní norma (dekret, zákon, atd.), která by se zabývala odsunem německého obyvatelstva. Tím se zabývá pouze rozhodnutí Postupimské konference (Sovětský svaz, Velká Británie, Spojené státy americké) z 2. srpna 1945. To se týká stejnou měrou Němců z Polska, Maďarska a Československa.

Toto opatření se nedá vytrhnout z celkového kontextu punitivního přístupu ("punitive approach") spojenců proti Německu a Němcům, tak jak byl vyjádřen např. v bombardovacích akcích na konci války, v Morgenthauově plánu na deindustrializaci Německa, v Postupimské konferenci či v Pařížské dohodě o reparacích. Tento punitivní přístup, který sdíleli i západní spojenci, přetrvával až do počátku 50. let. Měl svůj zdroj v předcházejících událostech, především v genocidních plánech a činech nacistů. Obětí vyhánění, fyzické likvidace a násilné asimilace byli za války i Češi, kteří měli podle nacistických plánů jako národ zaniknout během 30 let, "ještě za života vůdce".

Tehdejší čeští politici se s poválečnými punitivními opatřeními, včetně transferu, do značné míry identifikovali a podporovali je. Dnes, s odstupem času, je můžeme nepochybně znovu posuzovat a vést o nich debatu. Česká strana však stěží může zrušit neexistující právní normy, může se pouze k tehdejším událostem politicky vyjádřit. V bilaterální rovině se tak stalo Česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997. Česká strana vyjádřila politování nad tím, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Česko - německou deklaraci uvítala řada států jako pozitivní krok v evropském porozumění, m.j.také vláda Rakouské republiky. Závěry Postupimské konference byly jejími signatáři potvrzeny roku 1996.

V této souvislosti je třeba zmínit i druhou stránku problému - naprostá většina českých obětí nacismu či jejich potomků nikdy nebyla odškodněna (malá skupina obdržela platby ze společně financovaného Česko-německého fondu budoucnosti). Do roku 1997 dokonce v Německu platily zákony, podle nichž byly rozsudky nad českými odbojáři z válečné doby právoplatné (aniž se k tomu Evropský parlament kdy jakkoliv vyjádřil). Česká strana nikdy neobdržela dokonce ani platby za předválečné německé dluhy (podle London Debt Agreement). Německé odškodňovací a restituční zákony týkající se obětí nacismu jsou jednoznačně diskriminační, protože explicitně vylučovaly oběti ze střední a východní Evropy, aniž k tomu byl faktický důvod, např. často se nemožnost plnění zdůvodňovala existencí komunistického režimu, přestože již od roku 1960 se do stejných zemí vyplácely bez problémů platby bývalým příslušníkům Wehrmacht. Otázka rozsáhlých finančních transferů českých peněz do Říše či odškodnění za individuální ztráty a utrpení byly vyřešeny pouze částečně. Česká vláda však přesto v zájmu evropského porozumění nepostupuje v těchto otázkách konfrontačně; takto např. společně s vládami Polska, Izraele, Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska vyjednala kompenzace obětem nucených a otrockých prací, které bude v nejbližší době vyplácet nadace "Připomínka, odpovědnost budoucnost".

b) Dekrety týkající se konfiskací tzv. nepřátelského majetku a státního občanství

Dá se předpokládat, že kritici dekretů mají - vzhledem k tomu, že dekret o odsunu neexistuje - na mysli především opatření týkající se majetku a občanství.

Jde o několik dekretů. Výchozím opatřením jsou dekret č. 2/1945 z 1. února a hlavně dekret 5/1945 z 3. června 1945, který určil, že "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkoprávní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce" (tj. zrušil nacistická konfiskační opatření proti obětem nacismu). Zároveň však byla uvalena národní správa na majetek osob státně nespolehlivých. V českých zemích šlo o osoby německé národnosti a osoby, které s nimi spolupracovaly ("osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty"). Německý majetek, jehož majitelé "byli obětí politické, nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské myšlence", měl být vyňat z národní správy a vrácen. Na tento dekret navázala řada dalších opatření, především pak dekret č. 108/1945 z 25. října 1945 "o konfiskaci nepřátelského majetku". Podle odst. 1, § 1, německý majetek, jehož majitel trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem, byl z konfiskace vyňat. Vyvlastnění bez náhrady na základě zákona v Československu umožňovala Ústavní listina z r. 1920. Mezinárodněprávně bylo potvrzeno např. na Pařížské konferenci r. 1945 a jinými dohodami.

Otázku občanství řešil dekret 33/1945 z 2. srpna 1945. Podle něj propustilo Československo ze svého státního svazku ty osoby, které "podle předpisů cizí okupační moci nabyly státní příslušnosti německé nebo maďarské". Němcům, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili úředně k Čechům, anebo těm, kteří prokázali "věrnost Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem", bylo československé občanství zachováno.

Pozdější právní normy většinou utvrdily a posílily výjimky pro vynětí z konfiskace, resp. občanství (rozšířily okruh těch, jimž bylo zachováno čs. občanství).

Dnes již tyto dekrety a zákony vesměs postrádají aktuálního významu. Jak konstatoval český Ústavní soud v nálezu z 8.3. 1995, dekret č. 108/45 byl jednorázovým aktem, "po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter" a je proto zcela samozřejmě i pro budoucnost neaplikovatelný. Vláda ČR v tomto duchu 17.2.1999 označila tyto právní normy v rámci Koncepce zahraniční politiky za "vyhaslé", což 9.6. akceptovala i Poslanecká sněmovna.

Závěr:

Dekrety z let 1940 - 45 jsou historickými akty, dnes vesměs již bez aktuálního významu. Reprezentují kontinuitu československého právního řádu v době boje proti nacismu, jsou součástí komplexu válečných a poválečných událostí a přístupů. Na bilaterální česko-německé úrovni byly vyřešeny Česko-německou deklarací z roku 1997, v níž se obě strany dohodly, že nebudou zatěžovat své vztahy právními a politickými problémy minulosti.
Tzv. punitivní přístup k Německu není ryze českým problémem, ale je věcí širších souvislostí a zatím nebyl předmětem mezinárodní debaty - a je otázkou, nakolik by nové otevírání těchto otázek (navíc v situaci, kdy nebyly plně zhojeny ani právní a materiální rány způsobené obětem nacistické agrese) přispívalo evropskému míru a porozumění. Debata o dekretech postrádá v současnosti jakýkoliv právní význam a smysl, může být pouze debatou historickou.

Česká republika je právním státem. V současnosti zde nejsou žádné právní normy, které by umožňovaly vyvlastnění majetku bez náhrady (bez soudu). Samozřejmě není možné ani vyhošťování jakýchkoli skupin domácího či cizího obyvatelstva. Česká republika, jejíž občané byli v minulosti předmětem genocidy, včetně vyhánění, vraždění, asimilace a konfiskací majetku ze strany nacistů, a později byli v době komunismu vystaveni porušování základních práv, se jednoznačně hlásí k ochraně lidských práv a důstojnosti a hájí je aktivně i na mezinárodní scéně.
Dekrety prezidenta ČSR z období 1940 - 1945 jsou součástí právního řádu ČR, třebaže jejich účinnost je již vyhaslá.